Zázračná pilulka v kapse jako tichá past: Proč léky paniku neléčí a jaké to je vzít si tělo zpět?

Začíná to naprosto nevinně. Ležíte na pohotovosti nebo sedíte roztřesení v ordinaci, srdce vám buší v krku a máte pocit, že se každou vteřinu zblázníte. Lékař vám podá malou bílou tabletku a sklenici vody.

Za dvacet minut se stane zázrak.

Stažený hrudník povolí, třes ustoupí, dech se prohloubí a do celého těla se rozlije hřejivý, božský klid. V té chvíli máte pocit, že jste našli svatý grál. Odcházíte s receptem na Neurol, Lexaurin, Rivotril nebo Xanax a s pocitem, že máte v ruce zbraň, která vás ochrání před každým dalším záchvatem.

Jenže nikdo vám neřekne, že jste právě podepsali smlouvu s ďáblem na splátky. A úroky budou zatraceně vysoké.

Krabička jako neviditelné vězení

Zpočátku si berete půlku tabletky jen v nouzi. Pak si ji vezmete před důležitou schůzkou, před cestou autem, před nákupem v supermarketu. Pro jistotu.

Během pár měsíců se stane něco plíživého: lék už neleží v lékárničce, ale stává se vaší nejdůležitější věcí na světě.

• Nosíte ho v kapse kabátu, v kabelce, máte záložní plato v autě a další v nočním stolku.

• Jakmile zjistíte, že jste si krabičku zapomněli doma, okamžitě dostanete panický záchvat – ne proto, že by vám reálně něco bylo, ale z pouhého děsu, že nemáte u sebe svou "pojistku".

• Bez malé chemické berličky už nedokážete vyjít ani se psem před dům.

Záchranný kruh se nepozorovaně proměnil v okovy. Už neřídíte svůj život vy – řídí ho strach a obsah platíčka v kapse.

Proč léky na uklidnění paniku neléčí

Benzodiazepiny (a podobné léky na uklidnění) jsou skvělí sluhové pro akutní medicínu na pár dní, ale katastrofální páni pro dlouhodobý život.

Představte si, že vám v domě začne hořet a siréna požárního hlásiče začne ječet na celé kolo. Vzít si Neurol v panické atace je přesně totéž, jako vzít kladivo a ten ječící hlásič roztřískat na kusy. Ano, nastane ticho. Siréna zmlkne. Ale dům uvnitř hoří dál.

Tyto léky neléčí příčinu panické poruchy. Neřeší potlačené emoce, vyčerpanou nervovou soustavu, syndrom hodné holky ani neschopnost říkat ne. Pouze brutálně otupí centrální nervový systém. Zamknou vaši úzkost do sklepa a zatlučou dveře prkny.

A tělo není hloupé. Velmi rychle si na chemické otupení zvykne. Nastoupí tolerance – původní dávka přestane stačit. Půlka už nezabírá, musíte si vzít celou. Pak dvě. A co je nejhorší, původní úzkost se začne vracet oklikou, často v ještě brutálnější síle (tzv. rebound fenomén). Probudíte se ve tři ráno s bušením srdce ne proto, že přišla nová ataka, ale proto, že tělo začíná mít absťák a dožaduje se další chemické dávky.

Peklo vysazování: Zkouška ohněm, na kterou vás nikdo nepřipraví

Když vám dojde, že takhle už dál žít nechcete, a rozhodnete se léky odložit, narazíte na zeď. O tom, jak těžké je vysadit benzodiazepiny po měsících či letech užívání, se v ordinacích mluví jen velmi potichu.

Závislost na těchto lécích nevzniká proto, že byste byli feťáci nebo slaboši. Vzniká čistě fyzikálně – mozek si odvykne sám tvořit tlumivé neurotransmitery, protože se spoléhá na chemii zvenčí.

Když přísun utnete moc rychle, přijde peklo:

• Třes celého těla a vnitřní chvění, jako by vám v žilách proudil elektrický proud.

• Pocit, že vám exploduje hlava, nesnesitelná citlivost na světlo, zvuky a pachy.

• Totální nespavost a noční můry.

• Panické ataky, které trvají hodiny a proti kterým byly ty původní jen slabým čajem.

V téhle fázi se většina lidí vyděsí, uvěří, že jejich "nemoc se nevyléčitelně vrátila", a sáhnou po tabletce znovu.

Ale to nebyla nemoc. To byl křik chemicky zmateného těla, kterému byla náhle sebrána berle, na které stálo.

Návrat k vlastní síle: Jak vypadá život s čistou hlavou

Vysazení léků je běh na dlouhou trať. Nesmí se dělat zbrkle, ze dne na den. Vyžaduje to pomalé, postupné ubírání milimetr po milimetru, týden po týdnu, a především – naučit se zacházet se svým tělem bez anestezie.

Taky jsem v té pasti byla. Vím, jaké to je přepočítávat poslední pilulky v krabičce a třást se hrůzou, co se stane, když dojdou. Vím, jaké to je polykat chemii jen proto, abych mohla fungovat v práci a předstírat, že jsem v pohodě.

Ale vím taky, jaký nepopsatelný pocit svobody přijde ve chvíli, kdy ten jed z těla definitivně dostanete.

• Začnete znovu doopravdy cítit. Nejen strach, ale i skutečnou radost, dojetí, vášeň a klid. Léky vám totiž neotupí jen úzkost – otupí vám celý život. Udělají z vás chodící stín za mlžným sklem.

• Zjistíte, že ataku přežijete sami. Ten moment, kdy poprvé ustojíte panický záchvat bez chemie – jen nohama na zemi, dechem a vědomím, že neumíráte – je okamžik vašeho znovuzrození. V té vteřině ztratí panika svou moc. Protože pochopíte, že jste silnější než chemická bouře ve vašem těle.

• Kapsy zůstanou prázdné. Ten pocit, kdy vyjdete ven, jdete městem, sednete do auta a v kapse nemáte vůbec nic. Jen kapesník a klíče. Ten pocit lehčího těla a svobodné hlavy se nedá vyvážit žádným komfortem okamžité chemické úlevy.

Odpusťte si, že jste po nich sáhli. Ale nenechte se v tom uspat

Pokud právě teď nosíte krabičku v tašce a bez ní se bojíte i nadechnout: Nevyčítejte si to.

Sáhli jste po ní v momentě, kdy jste padali do bezedné propasti a nikdo jiný vám nepodal ruku. Pomohla vám přežít nejhorší bouři. Byla to berle, když jste měli zlomenou nohu.

Ale se sádrou a berlemi nemůžete chodit celý život. Noha už srostla, jen svaly ochably strachem. Je na čase začít pomalu, opatrně našlapovat na vlastní nohy.

Bude to bolet, bude se vám točit hlava a nohy se budou třást. Ale každý krok, který uděláte bez chemického otupění, vás vrací zpátky k vám samým. K životu, který není otupělý, ale živý, skutečný a svobodný.

S úctou,

Petra