Vnitřní dítě

Vnitřní dítě je téma, které se často objevuje v oblasti osobního rozvoje. 

Co tedy vlastně představuje? 

Je to část nás samých, která zůstává zachována i v dospělosti. Mnozí z nás tuto část potlačili v honbě za dosažením "dospělého" života. Tato honba mnohdy nesouvisí s naší volbou, ale s vlivy naší výchovy. Na základě různých životních zvratů jsme často nuceni ujmout se role dospělého příliš brzy - třeba abychom pomohli rodičům nebo se postavili za své blízké. Tak jsme byli vystaveni světu dospělých mnohem dříve, než jsme byli připraveni. Hry se proměnily v povinnosti a z těchto povinností se stala nutnost přežít. V tomto procesu se náš dětský duch ztratil v zapomnění.

Dnes, jako dospělí, často cítíme vnitřní rozpor. Ztratili jsme schopnost hrát si, brát život s lehkostí a radostí, a místo toho jsme se ocitli v neustálém spěchu za splněním povinností a snahou být lepšími. Možná se snažíme získat uznání, nebo pomáháme druhým, zatímco na sebe zapomínáme. Bojíme se, že naše bolesti a starosti by mohly zranit ty, na kterých nám záleží, a proto se snažíme ostatní "nezatěžovat" vlastními problémy. Tím se vytváří obraz silného jedince, který všechno zvládá sám – to je často naše obranná strategie, kterou jsme se naučili, abychom chránili své okolí. Často potlačujeme sami sebe pro štěstí druhých. Tohle vše může být způsobeno naším naučeným vzorcem z dětství. 

Je užitečné zaměřit se na svou minulost a připomenout si okamžiky, které si pamatujeme. Jaké byly naše pocity v dětství? Co nás těšilo a co nás trápilo? Jak na tyto situace nahlížíme dnes? Zkuste si vytvořit tabulku, do které si zapíšete své vzpomínky na dětství – co vás potěšilo a co vás ranilo. U každé vzpomínky si pak sepište, jak jste ji prožívali jako dítě a jak ji vidíte dnes jako dospělý. Dále si napište, jak byste chtěli, jak má váš život vypadat a co můžete pro to udělat, ať takový život žijete. 

Tento proces může být osvobozující.

Když se ohlédnu za svým dětstvím, jasně si uvědomuji, že jsem už jako malá toužila po dospělosti. Chtěla jsem mít sílu chránit své blízké a aby mé názory byly brány vážně. Každou noc jsem usínala s přáním, abych rychle vyrostla a stala se dospělou. Byla jsem frustrovaná tím, že jako dítě nemohu pomoci tak, jak bych chtěla. Toužila jsem zachránit všechny, které miluji, ale zároveň mě trápil pocit, že jim přináším starosti.

Často jsem omdlévala, a vidět svou maminku v zoufalství bylo pro mě nesmírně mučivé. Postupně jsem se uzavřela do sebe, přestala jsem o svých pocitech hovořit, abych ji a celou rodinu nezatěžovala. Nedokázala jsem nikomu říct, že se necítím třeba dobře, aby se nemusel nikdo obávat. O svých panických záchvatech a vnitřních bojích jsem mluvila tak, aby rodina věděla, co se děje, ale nebyla jsem plně upřímná, jaké peklo uvnitř sebe prožívám a jak můj život skutečně vypadá. Všichni se o mém prožívání dozvěděli až z mé knihy.

To byla jediná cesta, jak jsem jim dokázala přiblížit, jak to vše probíhalo a sama jsem se sebou bojovala, jestli chci, ať to všechno ví. Nicméně jsem knihu vydala, jakmile jsem z těch všech těžkých chvil byla venku. Mohla jsem jim pak říct, že je to již v pořádku a začít se smát, tak jak to mám nejradši.

Dnes, když se na to dívám zpětně, uvědomuji si, že jsem se stala zábavnou a neustále usměvavou holkou, abych šířila radost kolem sebe a viděla ostatní šťastné, i když uvnitř jsem často plakala. Smích a štěstí druhých pro mě byly tím nejkrásnějším pocitem, který jsem mohla zažít. Nyní se však učím být otevřená. Hovořit o svých pocitech, protože já sama chci, ať jsou ke mně lidé upřímní. 

Jedním z nejdůležitějších kroků, jak uzdravit své vnitřní dítě je odpustit si a uvědomit si, že to, co se stalo, nebyla naše vina. Každý v danou chvíli jedná podle svých nejlepších možností a to i rodič. Nikdo nemá patent na dokonalé jednání v každé situaci. Minulost nemůžeme změnit, ale můžeme ovlivnit přítomnost. Právě přítomnost je klíčem k uzdravování našeho vnitřního dítěte. Znovuobjevení této části sebe nám může pomoci vytvořit radostnější, autentičtější a vyrovnanější život.

Je důležité si uvědomit, že nedokážeme všechny kolem sebe ochránit a je podstatné být upřímní sami k sobě i k druhým. 

Jak tedy v sobě zase probudit to dítě? 

Je podstatné si uvědomit, co nám dělá radost, kdy je ta chvíle, kdy se smějeme, kdy cítíme radost, kdy jsme sami sebou. Rádi malujete? Malujte, i když to není dokonalé a nebudete své obrazy vystavovat v galeriích. Rádi zpíváte? Zpívejte, i když nevyprodáte O2 arénu a nevydáte platinovou desku. Rádi tančíte? Tak tančete, i když nebudete umět správné kroky. Prostě dělejte to, kde se smějete, kde cítíte ten úžasný vnitřní pocit lásky k životu i k sobě. Kašlete na to, co si myslí ostatní. Myslí si, že jste blázen? Prosím, ať si to myslí. To není vaše starost, protože vy prožíváte radost a to je pro život velmi podstatné. 

Buďte otevření novým zážitkům, poznávejte svět.

Přestaňte se v tom životě snažit každého zachránit, přestaňte být někým jiným, než jste. Někdy mají druzí tendenci nám neustále říkat, jak se máme chovat, ale je velmi podstatné se chovat přesně tak, jací jsme a jak to uvnitř sebe cítíme. Nikdo nemá právo nám určovat naši osobnost a hodnotit naše chování. Naše autentičnost je naší nejsilnější stránkou. Obklopujte se lidmi, kteří ve vás to vnitřní dítě probouzí a se kterými se cítíte volní. 

V rámci zpracování vnitřního dítěte doporučuji si na www.youtube.com najít meditace na téma vnitřní dítě. Věřte mi, že když se napojíte, tak je to síla. Najednou se vrátíte tam, kde to vše začalo a dotknete se momentů, které vás i dnes rozpláčou a právě vypuštění emocí je cestou k uzdravení se.

S úctou,

Petra