Sebeláska

Sebeláska je pojem, který se často skloňuje, ale moc lidí mu nedává tu důležitost, jakou si zaslouží. Často se snažíme zaplňovat prázdno druhými lidmi a doufáme, že nám přinesou pocit naplnění. Čelíme prázdnotě, která svírá naše srdce, a máme pocit, že lásku či ocenění si musíme zasloužit. Naše sebehodnocení bohužel často závisí na názorech okolí – na našich činech, vzhledu a na tom, co děláme pro druhé. Když se nám to podaří, stejně nejsme spokojení, protože toho nikdy není dost. Jakmile se pak objeví někdo, kdo naši hodnotu nedoceňuje nebo ji dokonce shazuje, propadáme frustraci, která se tvrdě podepisuje na naší duši.

Proč tomu tak je? Protože se nemáme rádi. Jakmile však pocítíme sílu sebelásky a přijmeme své nedokonalosti, teprve pak pochopíme, jak dokonalí ve skutečnosti jsme.

Jak tedy na sebelásku? Je nesmírně důležité si uvědomit, že neexistuje dokonalejší bytost než my sami, přesně takoví, jací jsme. Je fascinující si uvědomit, že nikdo na tomto světě není jako my. Jsme originály, dokonalá božská díla, která se již nikdy nebudou opakovat. Může nám být někdo podobný, může mít podobné vlastnosti, ale nikdy nebude stejný jako my – ve všech našich dokonalostech i nedokonalostech. To je právě to, co nás činí výjimečnými. Pokud pochopíme, že dokonalost nespočívá ve vzhledu nebo bezchybnosti, ale v naší přirozenosti a autentičnosti, můžeme začít žít naplno.

Dlouho jsem hledala sama sebe. Neustále jsem očekávala, že někdo ocení moje kvality a přinese mi vnitřní spokojenost. Čím více jsem však čekala na pochvaly, tím méně jsem jich dostávala. Měla jsem dojem, jako by vesmír zakázal lidem vidět moji hodnotu, právě když jsem ji nejvíce potřebovala. Netušila jsem, že v těch těžkých chvílích bych ji měla hledat především v sobě. Dívala jsem se do zrcadla, hodnotila své nedokonalosti a uvažovala o tom, jak bych chtěla vypadat. Na sebe jsem se dívala s odporem. V jednom období mého života jsem byla silná, ale dnes mi to málokdo věří. Doufala jsem, že když zhubnu 30 kilogramů, změní se můj názor na sebe, ale já jsem se na sebe pořád dívala stejně. Nic se nezměnilo, jen jsem začala dostávat pochvaly od ostatních, které ve mně však nevyvolávaly žádné pocity. Ba naopak, začala jsem zpochybňovat jejich slova a neustále poukazovala na své nedostatky. Potřebovala jsem, aby ostatní neviděli mou skutečnou podobu. Neuměla jsem přijímat komplimenty. Neuměla jsem se na sebe dívat s láskou a vděčností, že mé tělo je můj chrám.

Měla jsem tendenci se přetěžovat až k vyčerpání – ať už pomocí cvičení, nebo hladověním. Pořád jsem čekala, že přijde okamžik, kdy konečně začnu být spokojená. Ten okamžik však stále nepřicházel. Můj vzhled nebyl jediným důvodem, proč jsem se neměla ráda; neměla jsem ráda ani to, kým jsem. Neustále jsem se porovnávala s ostatními a na základě jejich kritiky jsem začínala měnit to, kým jsem. Snažila jsem se být lepší pro druhé, nebo jsem si vytvořila ochrannou masku silné holky, kterou nic nerozhodí. Ve skutečnosti mi na tom však záleželo, a přesto uvnitř jsem trpěla a stále se více uzavírala do sebe.

Kdy přišel ten zlom, kdy jsem konečně přijala samu sebe? A kdy se to, kým jsem, stalo mojí největší předností? Stalo se to ve chvíli, kdy jsem klesla na své pomyslné dno. Přišly úzkosti, panická porucha, agorafobie, hypochondrie a další potíže. Začala jsem přehodnocovat svůj život, analyzovala jsem to, co jsem dělala špatně, a uvědomila si, že se vlastně nemám ráda.

Postupně jsem začala pracovat na sobě. Všímala jsem si maličkostí, za které jsem byla vděčná – například za to, že mám nohy, které mě nosí. Najednou jsem objevila, že mám neskutečnou odvahu. Začala jsem si všímat každé drobnosti, která tvoří to, kým jsem. Byly to měsíce práce na sobě a přijímání všeho, co mě obklopuje. Odhodila jsem masku a začala projevovat své slabosti, otevírat se potlačeným emocím. Přiznala jsem sama sobě i ostatním, že nezvládnu všechno, že nejsem dokonalá. A to mě začalo osvobozovat. Najednou jsem si všimla, že lidé kolem mě reagují jinak. Cítila jsem jejich větší vřelost a otevřenost. A v tom okamžiku jsem pocítila, že i oni začínají odkládat své masky. Často jsem slýchávala, že jsem člověk, se kterým mohou mluvit o čemkoli, kdo jim umožňuje být sami sebou. To pro mě byla ta nejlepší zpětná vazba – autenticita je pro mě klíčovou hodnotou každého člověka.

Jak bych mohla mít ráda někoho, kdo není sám sebou? Jak bych mohla vědět kým je a moje city mohly být skutečné? Je těžké milovat někoho, kdo nosí masku, protože, ať si to uvědomujeme, nebo ne, energie mezi lidmi jsou reálné. Pokud někdo hraje určitou roli, blokuje nás to v vnímání jeho pravé podstaty a brání navázání autentického vztahu. V naší intuici cítíme, že mezi námi je něco v nesouladu, ale často naši intuici potlačujeme.

Nyní mohu říct, že se mám skutečně ráda a vím, že jsem výjimečný člověk a pokud někdo nevidí mou skutečnou hodnotu, tak to není můj problém. Nebudu se měnit pro druhé, ale budu pracovat na tom, abych vždy za každých okolností byla sama sebou a projevovala všechny své pocity, i když se to někomu nemusí líbit. Jsem jaká jsem a buď mě přijmi nebo odejdi. 

Proto vás vybízím, abyste odložili všechny masky, které jste si ze strachu vytvořili, a ukázali světu své nedokonalosti. Vaše autentičnost je tou skutečnou dokonalostí, kterou neustále hledáte. I když na sobě vnímáte negativní stránky, neschovávejte je, protože teprve pak můžete dosáhnout opravdových vztahů.

Buďte autentičtí a pravdiví k sobě i k druhým. Jedině pak se můžete skutečně mít rádi. Nikdy nedovolte, aby vaše hodnota závisela na názoru druhých. Ta hodnota je ve vás a jen vy víte, kým jste. A to, kým jste, je to nejdůležitější, co na sobě máte.

S úctou,

Petra