Proč odmítám slézt ze svého růžového obláčku: Síla snít ve světě cyniků

Kolikrát v životě už jsem tohle slyšela? Ani to nespočítám.
Společnost nás od malička systematicky učí osekávat křídla. Tvrdí nám, že dospělost znamená být praktický, pragmatický, skeptický a smířený s šedivým průměrem. Že mít sny je vyhrazeno dětem, a jakmile dostanete občanku, máte poslušně zařadit zpátečku a koukat do země.
Víte co? Já na tu jejich zem slézt odmítám.
Přiznávám to bez obalu a s hrdostí: já jsem ten nenapravitelný snílek. Jsem přesně ten člověk, který si klidně sedí na svém růžovém obláčku, kouká na svět přes filtr čisté naděje a má v sobě hluboký, neotřesitelný pocit, že v životě je možné naprosto všechno.

Když přijde bouře a chce mě shodit dolů

Být snílkem neznamená být hloupý. Neznamená to, že zavírám oči před realitou nebo že nevím, jak bolí pád na hubu.
Vím to moc dobře. Prošla jsem si v životě peklem úzkostí, paniky i zklamání. Moc dobře znám chvíle, kdy se nebe zatáhne, přižene se brutální bouře a začne do mého obláčku bušit blesky. Přijdou dny, kdy se ten růžový mrak změní v divoký vichr, který se mě snaží ze všech sil utrhnout, roztrhat na kusy a srazit mě do hluboké, studené bažiny cynismu.
V těch chvílích se třesu. V těch chvílích bojuju o každý nádech a držím se zuby nehty.
Ale víte, co je na tom to nejkrásnější?
I když bouře odezní a já jsem celá potlučená, zklamaná a vyčerpaná, nikdy ten obláček neopustím. Otřepu se, narovnám záda a znovu se zahledím do dálek. Protože vím, že bez té schopnosti snít by můj život nebyl životem, ale pouhým přežíváním od pondělí do pátku.

Nesedět s rukama v klíně: Jděte si za tím

Jenže tady je ten zásadní háček, na který spousta lidí zapomíná.
Nestačí jenom snít. Za těmi sny si musíte sakra tvrdě jít.
Můžete mít ty nejkrásnější vize na světě, ale pokud pro ně neuděláte ani krok, zůstane to jen planá iluze. Snít a přitom dál poslušně žít v temnotě svého starého života je, jako byste se dobrovolně rozhodli umírat zaživa s otevřenýma očima. Je to jako sedět v temné kobce, mít v kapse klíč, koukat se škvírou ve dveřích na slunce, ale odmítnout vstát a odemknout.
Sen bez činů je jen sebetrýznění. Nestačí ležet na gauči, představovat si svobodu a čekat, až vám spadne do klína. Musíte se zvednout, překonat ten ochromující strach, začít se hýbat a udělat první reálný krok do neznáma.

Sny nejsou únik, sny jsou stavební materiál reality

Lidé, kteří rezignovali, vám budou vaše sny závidět. Budou se vám smát, budou vás shazovat a budou vaše vize označovat za "bláznivé fantazie". Proč? Protože vaše odvaha věřit jim nemilosrdně připomíná jejich vlastní pasivitu a pohodlnost.
Všechno velké, krásné a převratné, co kdy na tomhle světě vzniklo, začalo v hlavě nějakého "blázna", který odmítl uvěřit, že to nejde.

• Každá cesta, kterou někdo prošlapal.
  
• Každé umělecké dílo, které pohladí duši.
  
• Každý zázrak uzdravení, kdy se člověk vyškrábal z hlubin panické poruchy zpátky na světlo.
  

To všechno stálo na tom, že dotyčný měl v sobě sen o lepším zítřku – a pak našel koule na to, aby ho proměnil v realitu.
Když přestanete snít a jednat, vzdáte to dopředu. Hlava vám okamžitě naservíruje tisíc logických důvodů, proč nemá cenu začínat nový projekt, proč nemá cenu opouštět nefunkční vztah, proč nemá smysl věřit v zázraky. Zavře vás do klece zdánlivého bezpečí, kde duše pomalu uvadá.

Život bez limitů: Všechno je možné

Můj růžový obláček není odpojení od reality. Je to můj vnitřní prostor, moje víra a můj kompas.
Právě díky němu vím, že žádný stav není konečný. Že z každého dna existuje cesta nahoru. Že i když mě život občas nakope do prdele, pořád mám v rukou štětec a můžu svůj příběh malovat dál tak divoce, barevně a svobodně, jak jen chci.
Věřím na věci mezi nebem a zemí. Věřím na synchronicity, na náhody, které nejsou náhodami, a na to, že když po něčem celým srdcem toužíte, zvednete se a jdete tomu naproti v plné pravdě k sobě, vesmír se nakonec pohne a udělá vám místo.

Leťte se mnou, nebo zůstaňte při zemi

Pokud vám můj růžový obláček připadá směšný, v pořádku. Zůstaňte si stát na zemi, držte se svých tabulek, jistot a kalkulací. Nikomu svůj pohled nenutím.
Ale pro ty z vás, kteří uvnitř cítí tu tichou jiskru: prosím vás, nepřestávejte snít, ale hlavně nezůstávejte sedět na místě.
Dovolte si chtít víc, než co vám společnost předepisuje. Dovolte si věřit, že si zasloužíte absolutní klid, hlubokou lásku a život plný radosti. A až přijde bouře – a ona přijde –, chyťte se svého snu, vstaňte a začněte jednat.
Protože svět nepotřebuje další zahořklé realisty, kteří vám vysvětlí, proč něco nejde. Svět zoufale potřebuje lidi, kteří mají odvahu sedět na svém obláčku, dívat se nahoru a jít si pro svůj sen stůj co stůj.

S úctou,

Petra