Oběť, nebo tvůrce? Tvůj život je tvoje volba – a nikdo jiný ho za tebe neodžije

Máš na výběr. V každé vteřině, v každé krizi, při každém pádu na dno.

Buď budeš obětí situací ve svém životě, nebo začneš svůj život tvořit. Třetí cesta neexistuje. Tyhle dvě polarity definují všechno: jak se ráno probouzíš, jak zvládáš paniku a strach, i to, kým se staneš za pět let.

Být obětí je totiž ve skutečnosti strašně pohodlný stav. Sedíš na místě, nehýbeš se, lituješ se a stěžuješ si na celý svět. Za tvůj zkažený život může stát, šéf, partner, dětství, genetika nebo zkrátka "blbý osud". Všichni kolem tebe jsou viníci tvého stavu. Nemusíš nést zodpovědnost, nemusíš nic riskovat. Má to jen jeden háček: v roli oběti jsi absolutně bezmocný vězeň.

Být tvůrcem? To je pravý opak. Je to neustálý vabank života.

Být tvůrcem bolí. Ale dává ti to křídla

Role tvůrce není žádná sluníčková procházka růžovým sadem. Znamená to riskovat. Znamená to dělat chyby, padat na hubu, zvedat se s odřenými koleny a jít dál. Znamená to jít si za tím, po čem toužíš, i když před tebou stojí hradba překážek a v mnoha chvílích vůbec netušíš, jestli jdeš správně.

Bolí to. Je to nejisté a často zatraceně osamělé.

Jenže ten rozdíl je propastný: tvůrce jde v souladu se svou duší. Ví, kým je. Nečeká na zázraky zvenčí. Okolnosti nebere jako trest, ale jako tvrdé zkušenosti, ze kterých se poučí – a na základě toho pokračuje ve své cestě dál.

Kým myslíte, že jsem já?

Já jsem tvůrce.

Všechno, co mám a kým jsem, jsem si vybudovala sama

Nikdy v životě jsem neměla na růžích ustláno. Procházela jsem peklem – finančním, duševním, zdravotním. Zažila jsem stavy, kdy mi tělo vypovídalo službu a na účtu nebylo nic. Padala jsem dolů znova a znova. Ale pokaždé jsem se zvedla.

Všechno, co dnes mám, a člověk, kterým jsem se stala, je moje práce. Vybudovala jsem si to sama. Život mě naučil spoléhat se v první řadě sama na sebe.

Moje rozhodnutí jsou čistě moje rozhodnutí. Ano, někdy byla chybná. Někdy jsem šlápla vedle. Ale i přes tyhle omyly a slepé uličky jsem došla přesně tam, kam jsem dojít měla. Každá chyba mě dovedla k dalšímu uvědomění.

Ve svém životě nestagnuju. I když to tak někdy navenek může vypadat, ve skutečnosti uvnitř analyzuju další kroky. A jakmile se rozhodnu, jdu.

"Na to nemáš, přibrzdi." Díky, vyslechnu si a zamávám

Znáte ty dobře míněné rady okolí?

• "Na to nemáš."

• "To nezvládneš."

• "To je zase ta tvoje fantazie, zůstaň při zemi."

• "Radši přibrzdi, neriskuj."

Dřív by mě to možná zastavilo. Dnes si to v klidu vyslechnu – a pak s úsměvem zamávám a jdu si po svém.

Ano, někdy se nechám strhnout. Někdy na chvíli zpomalím a zaváhám, protože jsem jenom člověk. Jenže pak se zastavím a položím si tu jedinou zásadní otázku: Chceš to?

A pokud z hloubi mého nitra zazní "chci", tak i kdybych měla převrátit celý svět naruby, jdu si pro to. Ne vždycky je za tím hned velkolepý úspěch. Ale vždycky je v tom obrovská vůle, odvaha a touha žít. A pokud nějaký krok nevyjde? Nekroutím se v sebelítosti. Řeknu si jednoduše: "Nemělo to být," a jdu hledat jinou cestu.

Záchranářka s ostrými hranicemi

Je pravda, že jsem v životě často byla záchranářkou druhých. Jenže dnes už to neznamená, že bych zachraňovala slepě na úkor sebe samé.

Snažím se pomoct do té doby, dokud to dává hluboký smysl – mně i tomu druhému. Ale vteřinu, kdy ucítím, že je to jen marné házení hrachu na zeď, nechám tě v tom sedět a přestává mě to zajímat. A jakmile ucítím, že mě stahuješ ke dnu, zmizím jako pára nad hrncem.

Pokud se z nějakého důvodu nechceš rozvíjet, pokud nechceš skutečně žít a svůj život jen přežíváš, nemůžeme vedle sebe fungovat. Nedává to smysl. Já bych tě svým neustálým tahem na rozvoj za chvíli udusila – a sama bych buď svou energii stáhla a byla v tom hluboce nešťastná, nebo bych zdrhla.

Koule u nohy a strach ze silné ženy

Velmi často se v životě setkávám s tím, že lidé v mé blízkosti nechtějí, abych se rozvíjela, učila se a rostla. Mají z toho strach. Děsí je to.

A tak se mi snaží přivázat na nohu těžkou kouli. Z pocitu své vlastní falešné jistoty doufají, že když mě zpomalí, otupí a přistřihnou mi křídla, nehrozí nebezpečí, že by o mě projevil zájem někdo jiný. Zažila jsem ponižování, jehož jediným cílem bylo zadupat moji sílu a potlačit moji energii.

Někdy tomu na chvíli propadnu. Ublíží to, zabolí to. Ale pak chytím druhý dech, vstanu a jdu dál – nekompromisně, ve své síle.

Málokdo ve svém životě unese silnou a nezávislou ženu. Většina lidí chce partnera, kterého si může ochočit, aby jim nehrozilo zrcadlo jejich vlastní pasivity.

Ale víte, jaká je v tom ta největší výhoda pro člověka, který to ustojí?

Pokud si tě pro svůj život vyberu a pokud stojím vedle tebe, můžeš si být jistý, že jsem tam z čistoty spojení. Ne ze zvyku. Ne z nutnosti. Ne proto, že bych potřebovala berličku, finanční zázemí, nebo se bála odejít a být sama. Jsem tam jednoduše proto, že tam z celého srdce chci být. A to je ta nejčistší a nejhodnotnější věc, jakou ti vůbec mohu dát.

Můj volný čas je nejistota – a právě to mě baví

Pořád se vzdělávám. Pořád se učím nové věci. Nedokážu si představit sedět v ubíjející každodenní rutině, nehýbat se z místa a mít předem nalinkováno, jak přesně bude vypadat každý den mého týdne na roky dopředu.

Já to nevím. A nechci to vědět. Žiju volně. Kdyby mě někdo nutil, že musím každý den v tolik a tolik dělat přesně to a to, vezmu nohy na ramena a velmi rychle uteču.

Ano, mám ráda určité materiální a životní jistoty, na které se mohu spolehnout. Ale můj volný čas? To je jedna velká, nádherná nejistota. Rozhoduju se podle pocitu tady a teď – a právě tahle nepředvídatelnost mě na životě baví nejvíc.

Buď půjdeš vedle mě, nebo tě nechám stát

Nejsem ochotná se zmenšovat pro něčí pohodlí. Už nikdy.

Moje pravidla pro lidi kolem mě jsou jasná: Buď půjdeš vedle mě a budeme se zvedat a táhnout spolu, nebo tě nechám stát přesně tam, kde stojíš, a budu se hýbat sama. Nikoho nebudu přemlouvat, nikoho nebudu zachraňovat na úkor sebe samé.

Můj život je moje volba. Moje rozhodnutí vytvářejí mou realitu.

Lidé se celý život bojí změn, drží se svých nefunkčních jistot a bojí se vykročit do neznáma. Přitom zapomínají na jednu krutou, ale osvobozující pravdu: jediná jistota, kterou na téhle zemi máme, je ta, že jednou umřeme.

Všechno ostatní je otevřená hra. A já ji odmítám prosedět na střídačce jako ublížená oběť. Já svůj život tvořím.

S úctou,

Petra