Když jsem přestala čekat na "ideální čas" a odletěla vstříc strachu

Pamatujete si tu dobu, kdy pro mě byla cesta na běžný nákup plánem srovnatelným s organizací invaze mimozemšťanů? Kdy se můj vnitřní svět scvrkl na bezpečné zóny a každý další krok mimo ně vyžadoval tuny odhodlání? Dneska se o tom píše snadno, ale moc dobře vím, jaké to je, když nás strach drží v šachu a našeptává nám, že zůstat doma je to jediné rozumné řešení.

Nedávno jsem udělala něco, co by "stará já" pravděpodobně označila za naprosté šílenství: koupila jsem si letenku na Madeiru. Sama. Bez záchranné sítě, bez "kdyby něco" doprovodu.

"Ušila jsem si na sebe příliš velký bič?"

Cestou na letiště mi srdce bušilo až v krku. V hlavě mi běžely ty nejčernější scénáře a v jednu chvíli jsem měla chuť to otočit a utéct zpátky do bezpečí svého domova. "Co to dělám?" ptala jsem se sama sebe. "Není tohle už příliš? Neušila jsem si na sebe až moc velký bič?"

Ten pocit, kdy se ocitnete na hraně své komfortní zóny, je paralyzující. Ale právě v tu chvíli přišlo rozhodnutí, které změnilo všechno: "Buď teď začneš doopravdy žít, nebo budeš dál umírat ve své vlastní mysli."

Vybrala jsem si život.

Když strach přeroste v sílu

Když jsem přistála, strach sice nezmizel okamžitě, ale rozhodla jsem se ho vzít jako spolucestujícího, který ale nebude řídit auto. 

A právě proto jsem zažila věci, které by mi dřív přišly jako z jiného vesmíru:

Pico do Arieiro: Tohle byla moje velká zkouška. Brutální stoupání, srdce mi tlouklo jako o život, všude kolem hluboké srázy. Motala se mi hlava. S každým krokem jsem musela znovu a znovu překonávat paralyzující strach ze smrti, ze zkolabování, z pádu. Ale zastavit se? To už pro mě nebyla cesta. Šla jsem pořád dál. 

Skok padákem: Já, člověk, který se panicky bojí výšek, jsem se rozhodla skočit.

Nejprudší lanovky: Nebála jsem se vystoupat na ty nejstrmější vyhlídky, i když se mi kolena klepala jako nikdy předtím.

Velryby a delfíni: Vydala jsem se na loď na širé moře, abych se podívala na velryby a delfíny. Byla to čistá pokora a svoboda.

Levády a tuktuk: Prošla jsem túry po úchvatných levádách a projela se tuktukem, aniž bych řešila, jestli mám "únikovou cestu".

Autem kolem ostrova: Sama jsem si půjčila auto a procestovala celý tenhle divoký ostrov.

V tu chvíli jsem se cítila tak neskutečně svobodná a silná. Potkala jsem spoustu úžasných lidí a v hloubi duše jsem si uvědomila, že jsem zvládla tolik věcí, které by možná ani "zdravý" člověk, který se nikdy nemusel prát s úzkostí, nezvládl.

Proč je posouvání hranic klíčem k naší sebehodnotě

Každý takový krok, který uděláme proti svému strachu, je jako cihla do stavby naší nové, silnější sebehodnoty. Když se posuneme o kousek dál, říkáme tím svému mozku: "Podívej, zvládli jsme to." Naše sebehodnota neroste tím, že se vyhýbáme problémům. Roste tím, že zjišťujeme, že jsme schopni je zvládnout.

Nemusíme hned letět na druhý konec světa. Možná je váš "let na Madeiru" dnes jen cesta do kavárny, kam jste se dlouho báli, nebo telefonát, do kterého se vám nechce. Důležité je to posouvání. Nenechte se zacyklit v komfortní zóně, která je ve skutečnosti jen vězením s pohodlným gaučem.

Máte strach? Tak do toho!

Pokud dnes váháte, jestli zkusit něco, co vás děsí, mám pro vás jednu radu: Nečekejte, až strach zmizí. On nezmizí, dokud neuvidí, že vy jste silnější než on.

Je to dřina, je to občas nepříjemné a ano, někdy se člověk musí i trochu klepat, ale ten výhled z vrcholu – ten pocit, že už nejsme obětí své paniky, ale režiséry svého života – ten za to sakra stojí.

Dokažte si, že na to máte. Protože vy na to máte.

S úctou Petra