„Jsi nějak moc.“ Proč už se nikdy nebudu zmenšovat, aby se ostatní cítili pohodlně

"Moc se směješ. Moc to prožíváš. Jsi moc hlasitá, moc divoká, moc svá. Nemohla bys trochu… ubrat?"

Věta, kterou v různých obměnách slyšel snad každý, kdo se někdy odvážil projevit nefiltrovanou radost ze života. Dřív bych se po takové poznámce stáhla. Ztišila hlas, nasadila neutrální výraz a poslušně zalezla zpátky do šedivé škatulky s nápisem "normální a přijatelná".

Jenže právě to věčné tlačení se do cizích škatulek, neustálé potlačování sebe samé a strach z toho, co si pomyslí druzí, mě před lety dohnalo až na samé dno úzkostí a panické poruchy.

Už nikdy víc.

Odmítám se dobrovolně dusit jen proto, aby někdo vedle mě neměl pocit, že je v místnosti příliš mnoho kyslíku.

Divoženka ve světě nablýskaných masek

Žijeme ve světě, kde se neustále předstírá a soutěží. Kdo má dražší auto, vyšší status nebo dokonalejší fotku na síti. Společnost plná pozlátka, kde se hodnota člověka často měří jen tím, co zvládne ukázat navenek.

A do toho stojím já. Se svým vlastním rytmem, který do těch tabulek prostě nezapadá.

A pozor – to vůbec neznamená, že bych neměla ráda hezké věci nebo si v životě nedopřála kvalitu a pohodlí. Mám. Ale ani na vteřinu to pro mě není důvod myslet si, že jsem díky tomu něco víc. Hmotné věci z nikoho lepšího člověka neudělají. Je mi úplně jedno, jaký má kdo společenský status, co má napsané na vizitce nebo v čem přijel. Jediné, co mě doopravdy zajímá, je to, jaký je uvnitř.

Místo honby za pozlátkem si raději vylezu na strom, houpu nohama ve větvích a jsem jednoduše ráda na světě. Jdu do kravína a mluvím na malá telátka, která mají v očích čistotu, jaká se mezi lidmi hledá jen těžko. Koupím si snídani a jdu ji sníst k řece, sednu na pařez a dívám se, jak plyne voda.

Dělám ty nejobyčejnější věci, na které dnes spousta lidí "nemá čas":

• Sedím v trávě a pletu věneček z pampelišek.

• Hodiny sedím u rybníka a krmím kapry chlebem – klidně i s vědomím, že sama doma nemám nic na jídlo. 

• Věnuju se meditaci, ať už s hudbou, nebo při mluveném slově. 

Je to divné? Podle mě vůbec. Je to návrat k obyčejnosti, která se stala tou největší vzácností.

Místa ticha a osobní prostor

Můj svět se nevejde do žádné jedné škatulky. Doma si zapálím šalvěj nebo vonné tyčinky, pustím aromaterapii, zahraju na djembe a nechám tělo reagovat na rytmus. Když to tak cítím, tančím divoce a intuitivně, objímám stromy nebo ležím hodiny v trávě. A když je teplá letní noc, lehnu si na zahradě venku na lehátko, koukám do nebe a vnímám ten ryzí pocit volnosti.

A vedle toho? Když cítím, že se potřebuju zastavit, zajdu do kostela.

Ne z povinnosti a ne jako ortodoxně věřící člověk. Kostel je pro mě jednoduše bezpečný prostor ticha, kde se dá nadechnout. Mám v sobě hluboký pocit, že životní události – i ty nejtvrdší rány a propady – v sobě nesou určitou lekci, i když její smysl v danou chvíli vůbec nevidíme.

Samota jako nutnost, ne jako trest

Často slýchám otázku, jestli mi není smutno, když jsem tolik sama. Není. Pro mě je samota nutností pro zachování zdravého rozumu.

Vnímám lidi a okolí s velkou intenzitou. Nasávám atmosféru, nálady i nevyřčené napětí. A abych se v tom neztratila, musím se pravidelně odpojit. Potřebuju načerpat energii čistě pro sebe, mít prostor přemýšlet, srovnat si v tichu myšlenky a zpracovat to, co se kolem mě děje.

Proto mě potkáte samotnou na cestách nebo v kině. A není to tím, že by nebylo s kým jít. Jde o to, že jednám z okamžitého popudu. Nemám trpělivost ani energii obvolávat půlku města, přemlouvat ostatní a hledat složité kompromisy. Mám chuť jít? Sbalím se a jdu. Ta nezávislost je osvobozující.

Respekt místo přetvářky

Mám ráda přímou řeč a otevřenost, i když občas pálí. Nesnáším manipulace, hádky a nečitelné hry.

Nemám potřebu s kýmkoliv soupeřit. Ráda druhé podpořím, pomůžu a udělám jim radost, protože mě to vnitřně těší. Zvlášť když jde o lidi, na kterých mi záleží.

Zároveň ale od nikoho nepotřebuju obdiv za to, co jsem prožila. Chci základní lidský respekt, úctu a pochopení. Pokud to ve vztahu chybí, není o čem diskutovat – a odcházím stejně rychle, jako jsem přišla.

Pochybnosti, bolavé lekce a čistý štít

Nechci tady stavět iluzi, že jsem nedotknutelná skála.

I já o sobě občas zapochybuju.

Přijdou chvíle, kdy někdo zvenčí začne zpochybňovat můj styl života, a v hlavě se ozve starý mechanismus: "A nepřeháníš to už? Nejedeš moc mimo kolej?" Zvlášť když se v té otevřenosti spálím. Když mě někdo využije, vezme si moji energii a pak bez mrknutí oka odkráčí pryč.

Jenže pak se nadechnu, jdu ven, sednu si do trávy a uvnitř se to srovná: Ne, nepřeháním. Takhle jsem to já a takhle mi je dobře.

Nehodlám se kvůli cizí sobeckosti zavírat do krunýře a přejímat cizí kalkul. Když se spálím, řeknu si jednoduše: Zachovala ses tak, jak jsi to v té chvíli cítila, v souladu se sebou. A to je v pořádku. To, jak se zachovali druzí, je jejich vizitka, ne moje.

Život máme jen jeden

Mám se snad zase začít bát být sama sebou? Zmenšovat se, abych někomu nepřekážela?

Už nikdy.

Nikomu tím neubližuju, nikomu nic nevnucuju. A pokud pro někoho působím "až moc", je to v pořádku – nemusí se dívat. Já už se ale do cizích škatulek vracet nebudu. Protože po letech vnitřního tlaku konečně žiju po svém.

S úctou,

Petra