Jak se mám dnes? Jsem po panické poruše vážně „vyléčená“?

Pravidelně mi do zprávy nebo do e-mailu přistává jedna a tatáž otázka: "Jak se máš dneska? Už jsi z toho úplně venku? Mas ještě záchvaty?"

A já se pokaždé na chvíli zastavím, než odpovím. Protože odpověď na to, co vlastně znamená být "vyléčená", nemá jednoduché ANO nebo NE. Jaká je tedy realita všedních dnů po tom všem, čím jsem si prošla?

Žádné léky, žádné záchvaty. Žiju normální život.

Kdybych to měla shrnout po té nejviditelnější stránce: Nemám panické záchvaty. Neužívám žádné léky. Nemám stálé, drtivé úzkosti.

Žiju normální, plnohodnotný život. Běžně funguju, pracuju, vstávám do dnů, které mě nezaplavují ochromujícím strachem z toho, že omdlím, umřu nebo ztratím kontrolu. Pro každého, kdo zná pekelný kolotoč panické poruchy, je tohle stav, k němuž vzhlíží jako k zázraku. A já jsem za to neuvěřitelně vděčná.

Znamená to ale, že je moje mysl jako nepopsaný list papíru? Že je všechno růžové? Ne. A myslím, že je důležité o tom mluvit upřímně.

Doba dojezdů: Úzkostný vzorec myšlení

I když tělo už nereaguje masivní náplavou adrenalinu a záchvaty jsou pryč, úzkostný vzorec myšlení tam stále dobíhá. Je to jako starý návyk, jako hluboká kolej v cestě. I když už po ní nechceš jet, koleje tam pořád jsou.

Jak se to projevuje v praxi?

• Seznamování s novými lidmi: Zůstává pro mě výzvou. Na začátku jsem uzavřenější, trvá mi, než si někoho pustím k tělu. 

• Nová místa a neznámé prostředí: Když vstupuju někam, kde jsem ještě nebyla, automaticky se ve mně zapne jakási vnitřní "ostraha". Systém začne na pozadí tiše skenovat okolí.

• Sociální bublina: Dostat se ze své ulity uzavřenosti a více se družit s lidmi je pro mě pořád práce.

Často se cítím zranitelná. Svět kolem nás dokáže být drsný, rychlý a nekompromisní. A ten příběh, kterým jsem si prošla – ty měsíce či roky bojů s vlastní myslí – byl příliš silný na to, aby se ze dne na den všechno vymazalo a já se stala neohroženým extrovertem. Tělesná a psychická paměť má své vlastní tempo hojení.

"Už se na to vykašli, je to jen v hlavě"

Velmi často od okolí slyším věty typu: "Už se v tom nevrtej," "Přece už ti nic není, tak se na to vykašli," nebo legendární "Vždyť je to jenom v hlavě."

Víte, jak strašně zjednodušeně to zní? Je to přesně jako byste řekli člověku se zlomenou nohou, kterému zrovna sundali sádru: "Vždyť už tam tu sádru nemáš, tak prostě běhej. Je to jenom noha." Jenže ta noha je zesláblá, svaly jsou zatuhlé a tkáně se pořád hojí.

Kdyby to bylo tak snadné, kdyby stačilo říct si "už na to nemysli", tak to prostě uděláme. A lusknutím prstu by to bylo pryč. Kdo by chtěl dobrovolně nosit v hlavě opatrnost a vnitřní ostražitost? Jenže takhle lidská psychika nefunguje. Přepsat hluboce vryté nervové dráhy a vzorce chování chce čas, trpělivost a obrovské množství práce.

Nepoddávám se tomu. Jdu skrze to.

Tohle je ale ten nejzásadnější rozdíl mezi tím, kde jsem byla dřív a kde jsem dnes: Už se tomu nepoddávám.

Kdysi mě tenhle pocit ostražitosti otočil na patě a zavřel doma. Dnes se nenechám zastavit. Cítím, že se ve mně ten vzorec snaží probudit, vnímám tu lehkou nejistotu v žaludku, ale přesto jdu.

Uvědomila jsem si totiž jednu klíčovou věc: Jediná šance, jak tyto staré vzorce překonat, je jít přímo skrze všechno, co ve mně budí strach.

• Když se bojím jít na novou akci? Jdu tam, i se svým opatrným pocitem.

• Když je mi nepříjemné mluvit s novým člověkem? Překonám tu prvotní bariéru a dám tomu šanci.

Uzdravení z panické poruchy není o tom, že už v životě nepocítíte strach nebo nejistotu. Je o tom, že těm pocitům přestanete odevzdávat svou moc. Strach už nesedí za volantem mého života. Sedí maximálně na zadním sedadle a já mu nedovoluju mluvit do řízení.

Jsem tedy vyléčená?

Jsem vyléčená v tom smyslu, že mě nemoc už neovládá. Zároveň jsem ale člověk, který si nese svou zkušenost, svou citlivost a svou historii. Učím se přijímat i tuto svou zranitelnější stránku.

Nevzdávám se. Každý den čelím svým malým výzvám, krok za krokem posouvám hranice své komfortní zóny a jdu dál. A pokud právě teď procházíte něčím podobným, chci vám vzkázat jedno: To, že ještě občas cítíte staré vzorce, neznamená, že se neposouváte. Znamená to jen, že jste lidé. Vytrvejte a pojďte skrze to.