Jak se dostat do své duše?

Nejsem žádný terapeut ani expert na psychické zdraví. Jsem žena, která se rozpadla na tisíce kousků a musela se postupně skládat zpět k sobě. A věřte mi, to skládání byl proces, který jsem se snažila odmítat. Najednou jsem byla nucena si přiznat věci, které jsem nechtěla vidět. Dříve jsem byla člověk, který plánoval, a měla jsem svůj život pečlivě nalajnovaný. Ve své hlavě jsem si představovala, jak co bude, a vždy mi život ukázal, že moje plány jsou jen sci-fi příběhem, který jsem si "vysnila".

Pak přišly momenty, kdy jsem propadala zoufalství, a měla jsem pocit, že jsem selhala a že mi život uniká z rukou. Nemohla jsem se smířit s tím, že nemám vše pod kontrolou. Tehdy jsem si uvědomila, že jediná cesta k lepšímu je si přiznat, že nikdy nemohu mít vše pod kontrolou, a že mě tyto plány a touha po kontrole vlastně ničí.

Jak se tedy dostat zpátky do své duše? Je to okamžik, kdy si sednete do přírody, hluboce dýcháte a necháte plynout to, co se ve vás odehrává. Opustíte všechny své životní scénáře a nalajnované plány, a dovolíte si přiznat, co skutečně chcete a potřebujete. Bez tlaku, bez kontroly, připraveni vzdát se toho, co jste si mysleli, že je jedinou možností vašeho života. Je to jako stát na mostě zahaleném mlhou – nevíte, co je na druhém břehu, ale touha prožít a vidět je silnější než strach z jakékoli změny, protože vám v té mlze už prostě není dobře. Nechte svou mysl plout v představách o svém vysněném životě, tedy o tom životě, kdy jste uvnitř sebe naplněni pocitem lásky a spokojenosti.

Právě v této chvíli vás zaplaví láska k sobě. Každý z nás uvnitř ví, co potřebuje a co ho naplňuje. Sice víme, kým jsme, ale na cestě života zapomínáme na tuto vnitřní touhu, protože náš vlak je až příliš rozjetý, a vystoupit z něj se zdá jako nemožné. Někdy jedeme s pláčem, protože něco neznámého nás děsí. Ve skutečnosti bychom se měli bát spíše toho, že nežijeme v souladu sami se sebou, protože ta tikající bomba uvnitř nás jednou vybuchne. A to bouchnutí přijde. Vždycky přijde. A právě v tu chvíli se nám naskytne příležitost ke změně, i když nevíme, co nás čeká. Buď se necháme zlomit nebo poznáme jinou verzi příběhu, která je lepší a posune nás zase o kousek dál.

Postupem času jsem si začala naslouchat. Nebylo to ze dne na den, ani z týdne na týden, nebo z měsíce na měsíc. Tento proces trvá už nějaký rok a vím, že nikdy nedosáhnu úplného konce. Život mě stále překvapuje a učí, ale naslouchám své duši, ne svému rozumu nebo egu. Najednou jsem si začala uvědomovat, kdo jsem, co potřebuji a kde chci být. Co je pro mě důležité, co mě těší a co mi přináší radost. Otevřela jsem se sama sobě. Přestala jsem se snažit vyhovět ostatním, přestala jsem zpochybňovat své touhy, a hlavně jsem přestala plnit očekávání druhých. Nejsem zodpovědná za jejich potřeby, ale za ty své.

Samozřejmě, že přicházely životní zkoušky. Uvědomila jsem si, že v partnerství nejsem šťastná a že žiju život někoho jiného. Uvědomila jsem si, že honba za úspěchem byla jen kompenzací mého nízkého sebevědomí. Zjistila jsem, že všechny hmotné statky, které jsem na své cestě nashromáždila, nepřinesly vytouženou spokojenost. Naprosto jsem si uvědomila, že neukazuji lidem svou pravou tvář, protože žiji v neustálém strachu odhalení mých nedokonalostí a hraji roli, která mi není vlastní. Pochopila jsem, že můj život je řízen strachem ze selhání a změny. A to, co ve svém životě zanedbávám, je moje vnitřní spokojenost a láska k sobě samé.

A co vy? Sednete si do trávy a necháte se unést do světa svých tužeb a snů? Přijmete to, co potřebujete, a budete směřovat k tomu, co vás naplňuje? Dostanete se zpět k sobě, abyste si uvědomili, že jedinou podstatou života je vaše vnitřní spokojenost, nikoli to, jak se cítí ostatní kolem vás?

Všechny odpovědi máte uvnitř sebe, stačí jen naslouchat. Řekněte svému životu "ano" a přestaňte tvrdit, že nemůžete svůj život změnit. Jinak vám do života přijdou situace, které vás k té změně donutí. Žijte v souladu sami se sebou; to je základ spokojeného života.

S úctou,

Petra