Jak panická porucha proměnila mé vztahy: O ztrátách, maskách a procitnutí

Když vám do života vtrhne panická porucha, neobrátí naruby jen vaši mysl a tělo. Promění úplně všechno kolem – a ze všeho nejvíce vaše vztahy.

Na začátku si možná myslíte, že je to jen váš soukromý boj. Jenže úzkost je jako neviditelný stín, který všude chodí s vámi a tiše diktuje, co zvládnete a co už ne. A právě v tom momentě se láme chleba v tom, kdo vedle vás zůstane a kdo odpadne.

Jak vysvětlit nevysvětlitelné?

Ano, u spousty lidí jsem našla pochopení a otevřenou náruč. Ale u obrovské většiny ne. A vlastně se tomu ani nedivím.
Jak chcete někomu vysvětlit, že máte paralyzující strach jít jen tak ven, protože máte pocit, že tam umřete? Jak popsat ten stav, kdy vám srdce vyletuje z hrudníku, nemůžete se nadechnout a celý svět se kácí, i když stojíte v úplně obyčejné frontě v supermarketu?
To jednoduše nejde. Spousta lidí se tváří, že vám rozumí. Kývají hlavou, říkají: "Jó, to znám, taky bývám ve stresu." Ale vy vnitřně víte, že to není možné. Proč? Protože i vy sami víte, že byste tomu dřív nikdy nerozuměli, pokud byste to sami na vlastní kůži nezažili. Panická porucha se nedá představit. Musí se prožít.
A tak přichází první tvrdý náraz: Lidé vám rozumí jen do té doby, dokud to nezačne ovlivňovat jejich vlastní představu o fungování v životě. Dokud se vejdete do jejich plánů, je to v pořádku. Jakmile ale nejedete podle jejich scénáře – zrušíte schůzku, odejdete z oslavy dřív, nebo prostě nedokážete jet na společnou dovolenou – nastává problém.
Najednou jste ti "komplikovaní". Ti, co "pokazí každou zábavu".
Ale uvědomuje si vůbec někdo, že ani já nejedu podle scénáře života, který jsem si přála? Myslíte si, že jsem si tenhle život vybrala? Že mě baví rušit plány a bát se vlastního stínu?

Když úzkost ukončí vztah

V podstatě dvě moje partnerství skončila právě kvůli úzkostem a panické poruše. Nefungovala jsem podle jejich představ. A ano – přiznávám – nefungovala. Ale ne proto, že bych nechtěla, nebo že bych byla sobecká. Já jsem se v té době jen snažila přežít.
Když procházíte osobním peklem a každá minuta je bojem o to, abyste se nezbláznili nebo nezhroutili, nemáte kapacitu plnit něčí představy o "ideální partnerce". Místo podpory a bezpečné náruče však často přijde jen výčitka, nepochopení a odchod.

V nouzi poznáš přítele... a taky manipulátora

A co přátelství? Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele. Já mám naštěstí vedle sebe pár vzácných lidí, kteří při mně stáli i v těch nejtemnějších chvílích. Lidi, kteří nekladli podmínky a prostě tam byli.
Pak je tu ale druhá skupina. Lidé, kteří mou poruchu zlehčují, zesměšňují, nebo si z ní dokonce utahují. A co je vůbec nejhorší – moje nemoc se pro ně stala automatickým nábojem k tomu, aby ze mě dělali blázna.
Obzvlášť lidé s narcistickými a manipulativními rysy tohle umí mistrovsky. V momentě, kdy zjistí vaši slabinu, okamžitě ji použijí proti vám.

• Jakmile nesouhlasíte s jejich názorem? "Ale prosím tě, seš moc citlivá, to jsou zase ty tvoje úzkosti."
  
• Když poukážete na jejich špatné chování? "Ty seš prostě nemocná, vidíš věci, které nejsou. Jdi se léčit."
  

Hodí na vás všechnu vinu. Udělají z vás toho "bláznivého a nestabilního", aby nemuseli čelit vlastnímu selhání. Je to tak snadné přehodit výhybku a říct: "To nejsme my, to ona je ta nemocná."
A i když už toho o lidech vím hodně, stejně se občas spletu. Moje povaha je totiž taková, že se v každém podvědomě snažím vidět to lepší. Pořád v sobě chovám tu naivní, ale čistou víru, že lidé jsou ve své podstatě dobří. Říkám si: Přece nikdo nemůže být tak krutý, aby vzal tu nejčernější, nejzranitelnější část vašeho života – momenty, kdy jste bojovali o holé přežití – a bezprostředně ji použil jako zbraň proti vám.
Jenže bohužel. Dospět do bodu, kdy zjistíte, že přesně tohle někdo udělá, je pokaždé hluboké, tiché a nesmírně zraňující zklamání. Zabolí to o to víc, že jste tomu člověku otevřeli své srdce a dali mu do rukou svou důvěru.

Nejsem blázen a už vůbec ne slaboch

Často se setkávám s tím, že mě lidé kvůli úzkostem automaticky označují za slabocha. A já se musím ptát: Myslíte si snad, že kdybych byla slabochem, tak po tom všem ještě stojím na vlastních nohách?
Byl by slaboch schopen:

• Překonat ty nejčernější strachy, které člověka paralyzují až do morku kostí?
  
• Krok za krokem vystupovat ze své komfortní zóny, i když se mu klepe celé tělo?
  
• Znovu a znovu čelit pocitu, že právě teď umře, a přesto udělat ten krok vpřed?
  

To nedělá slaboch. To dělá někdo, kdo v sobě našel nepředstavitelnou vnitřní sílu. Projít panickou poruchou a nevzdat to vyžaduje daleko více odvahy než žít život, kde jste takové výzvě vůbec čelit nemuseli.
Ne, nejsem blázen a nejsem slaboch.
Možná právě proto, čím vším jsem si prošla, jsem dnes extrémně vnímavý člověk. Panická porucha mě naučila vnímat i ty nejjemnější nuance v atmosféře, v hlase a v chování druhých. 
Díky své zkušenosti moc dobře vím, jak křehká lidská psychika je. Vím, jak snadno se dá člověku ublížit, a proto bych se k nikomu nechovala tak, jak se někteří chovali a občas i chovají ke mně.

Ber, nebo nech být

Ano, jsem dnes vůči lidem ostražitá a opatrná. Už si jen tak někoho k tělu nepustím. Není to zahořklost – je to zdravá sebeobrana. Panická porucha mi vzala hodně, ale dala mi jednu obrovskou věc: síto na lidi.
Už nehodlám tolerovat jakoukoliv neúctu vůči mojí osobě, jakékoliv zlehčování nebo nepochopení toho, co cítím a prožívám. Moje hranice jsou dnes jasné: Ber, nebo nech být.
Člověk, který bude hoden toho mít mě ve svém životě – ať už jako partner, nebo jako přítel – bude člověk, který mě skutečně slyší, vidí a chápe. Někdo, kdo nepotřebuje, abych hrála podle jeho scénáře, ale bere mě se vším, čím jsem si prošla, a s úctou k mé síle i k mé zranitelnosti.
Dnes už vím, že moje zranitelnost a úzkostná minulost ze mě nedělají slabého člověka. Naopak. Dělají ze mě někoho, kdo přežil vlastní osobní peklo, vyšel z něj silnější a zná svou vlastní hodnotu. A lidé, kteří to neumí respektovat, jednoduše nemají v mém životě místo. Někdy mi sice chvíli trvá, než nadobro zabouchnu dveře. Má naivní víra v to lepší v lidech je totiž pořád obrovská :D Ale učím se to.

A tak bych vám na závěr chtěla popřát: Nikdy o sobě nepochybujte. Chování druhých lidí vůči vám neříká nic o tom, kým jste vy. Je jen zrcadlem jejich vlastního stínu a temnoty, kterou v sobě nosí.