Falešný lesk sociálních sítí a odvaha přiznat si pravdu: Proč je skutečný život jinde než na displeji

Otevřete Instagram, Facebook nebo TikTok a vyvalí se na vás přehlídka absolutní dokonalosti. Všichni jsou neuvěřitelně úspěšní, neustále usměvaví, pijí ranní kávu v designových kuchyních, cestují a jejich vztahy vypadají jako vystřižené z romantického filmu.

Jenže... víte, kolik z toho je jen prachobyčejná, navoněná lež?

Kolik lidí dnes a denně prezentuje svůj "dokonalý vztah", dává na sítě srdíčka a zamilované popisky, ale jakmile za sebou zavřou dveře bytu, nemají si u stolu co říct? Vládne tam ticho, odcizení nebo chlad.

Kolik lidí ukazuje světu dokonale vylhanou fasádu a pak doslova baží po každém "lajku" a obdivném komentáři? Hřejí se na cizí chvále a sbírají virtuální potlesk za život, o kterém sami v hloubi duše moc dobře vědí, že je to jen trapná iluze a nesmysl.

A kolik z těch, co navenek vystavují spořádaný, uhlazený život jako ze škatulky, má ve skutečnosti v hlavě i v duši takový bordel a chaos, že se bojí zůstat pět minut sami se sebou v tichu?

Kdybychom sundali masky a šli na terapii

Žijeme ve společnosti, kde se lhaní sobě i ostatním stalo běžnou normou, zatímco přiznat slabost se bere jako selhání.

Přitom kdyby si lidé konečně přestali hrát na nedotknutelné hrdiny, sundali ty směšné masky, přiznali si, že mají problém, a šli na terapii... jak neuvěřitelně lépe by se nám tu všem žilo.

Ubylo by zlé krve, agrese i zbytečného ponižování a souzení druhých. Lidé, kteří mají uklizeno v sobě, totiž nemají potřebu někomu závidět, rýt do cizích životů nebo si honit ego na internetu. Jenže podívat se do zrcadla a říct si: "Nezvládám to, mám v sobě bordel a potřebuju pomoc," vyžaduje brutální odvahu. Mnohem větší, než jakou potřebujete k nahrání vyretušované fotky s falešným úsměvem.

Šla jsem s pravdou ven – a stálo to za to

Já jsem s tou pravdou ven šla.

A věřte mi, že jsem se děsně bála. Měla jsem žaludek stažený strachem z toho, co na to řekne okolí, jestli mě neodsoudí, jestli pro ně nebudu "ta divná" nebo "ta labilní". Říct nahlas: "Bojuju s panickou poruchou, zažívám stavy, kdy nemůžu dýchat a padám na dno," znamenalo úplně se obnažit.

Ale víte co? Nestydím se za to.

Nestydím se za to, že jsem onemocněla. Psychická nemoc není hanba, není to chyba charakteru ani slabost. A jsem na sebe hrdá, že jsem se dokázala vyhrabat z toho černého temna, které mě tak dlouho a nemilosrdně dusilo. Byla to nejtěžší práce mého života, ale vrátila mě zpátky k sobě samé.

Prášky nejsou vyřešený život: Bouře stejně jednou bouchne

A víte co? Taky bych si mohla jít jednoduše pro léky, hodit do sebe chemii a ignorovat všechny ty varovné signály, které mi tělo posílá.

Ale to já nechci.

Chci, aby mi moje tělo a duše jasně a bez obalu říkaly, co je špatně, abych s tím mohla pracovat. Abych mohla růst, měnit věci a žít pravdivě.

Tím rozhodně neříkám: "Neberte léky." Vůbec ne. Dejte si je, pokud jste na dně, pokud už nevidíte žádné světlo na konci tunelu a potřebujete záchrannou vestu, abyste se neutopili – ale berte je zodpovědně a pod lékařským dozorem. V těžké fázi mohou zachránit život.

Ale pamatujte na jednu zásadní věc: pokud vnitřně víte, že nežijete v souladu se sebou, pokud žijete podle přání a očekávání druhých a potlačujete vlastní podstatu, prášky vás nespasí. Ty léky jen na chvíli přikryjí pokličkou vroucí hrnec. Schovají tu obrovskou vnitřní bouři. Jenže ta bouře nikam nezmizí. Ta tam pořád bublá pod povrchem – a věřte mi, že jednou bouchne. Vždycky bouchne. A většinou v mnohem ničivější síle.

Past zvaná komfortní zóna

A jestli se rozhodnete své varovné signály dál přecházet a tvářit se, že neexistují? Je to vaše volba a vaše cesta.

Ne každý má totiž odvahu vybočit ze svého nalajnovaného života. Spousta lidí zůstává v nefunkčních vztazích, v ubíjejících pracích a v přetvářce jen proto, že svoji komfortní zónu považují za bezpečnou. Vědí, co od ní čekat. Je to známé peklo.

Jenže právě ta zdánlivě bezpečná komfortní zóna se pro vás může velmi rychle stát tou nejhorší pastí a vězením. Čím déle v ní zůstáváte proti svému srdci, tím víc vás pomalu a tiše dusí.

Mám už navždy vyhráno? Rozhodně ne.

Nechci tady malovat vzdušné zámky ani tvrdit, že od chvíle, kdy jsem našla vnitřní klid, už nikdy nepřijde mrak.

Mám už vyhráno? To rozhodně nemám.

Panická porucha a úzkost jsou lektoři na celý život. Jenže dnes už pro mě úzkost není nepřítel, který mě přišel zabít. Změnila jsem úhel pohledu: vím, že jakmile se ozve úzkost, jdu špatně.

Je to kontrolka na palubní desce. Jakmile začnu cítit to známé sevření na hrudi, neklid nebo stažený žaludek, okamžitě vím:

• Někde jsem překročila své vlastní hranice.

• Zase jsem někomu dovolila, aby mi bral můj posvátný klid.

• Řekla jsem "ano" něčemu, čemu moje duše křičela "ne".

• Zase jsem se začala bát opustit komfortní zónu a šla proti sobě.

Úzkost je neúprosný maják. Ukazuje mi, že jsem odbočila ze své cesty.

Naslouchejte tělu, nelže vám

Proto vás chci z celého srdce poprosit o jedno: vnímejte se. Opravdu se vnímejte a naslouchejte své duši i svému tělu.

Tělo je neuvěřitelně moudrý chrám. Vždycky ví dřív než rozum, že něco nehraje. Říká vám pravdu mnohem dřív a mnohem jasněji, než jakou si my sami často chceme přiznat. Vidí věci, před kterými zavíráme oči, protože je pohodlnější dělat, že neexistují.

Vykašlete se na to, jak váš život vypadá na displeji telefonu. Je úplně jedno, kolik lidí vám zatleská na internetu, když pak večer pláčete do polštáře a polykáte prášky, abyste vůbec přežili další den v kleci, kterou si sami udržujete.

Buďte opravdoví. Mějte odvahu přiznat si své stíny, své pády i své diagnózy. Neutlumujte varovné signály – začněte jim konečně naslouchat a mějte odvahu vykročit do neznáma. Protože teprve ve chvíli, kdy přestanete hrát divadlo pro ostatní, rozbijete tu falešnou komfortní zónu a začnete žít v souladu sami se sebou, ta vnitřní bouře konečně utichne.

S úctou,

Petra