Doktoři říkají, že vám nic není, ale vy umíráte strachy: Jak hypochondrie a panická porucha kradou život?

Je půl třetí ráno. Místo spánku sedíte na posteli, v očích divoký děs a prsty křečovitě tisknete na zápěstí nebo na krk. Sledujete displej chytrých hodinek, kde tepová frekvence skáče nahoru a dolů jako zběsilá.

Do toho vám začne brnět levá ruka, po zádech přejede ledový mráz a podlaha pod nohama jako by se proměnila v rozbouřenou hladinu. V krku cítíte obrovský knedlík, který nejde spolknout, dech se zasekává a tělem projede elektrický výboj čisté hrůzy.

Odemknete telefon a roztřesenými prsty zadáte do vyhledávače tři slova: tlak na hrudi, motání hlavy, brnění prstů.

O tři minuty později už zíráte na diagnózy: infarkt, mrtvice, nádor na mozku, roztroušená skleróza. V té chvíli se žaludek propadne do prázdna, srdce vystřelí do krku a hlavou projede absolutní jistota: "Tentokrát už je to tady. Tentokrát už doopravdy umírám."

Vítejte v pekle, kde si podávají ruce zdravotní úzkost (hypochondrie) a panická porucha.

"Všechno máte v pořádku." Věta, která vám vezme i poslední naději

Pokud tímto stavem procházíte, pravděpodobně máte za sebou stejné kolečko jako já a tisíce dalších lidí.

Prošli jste pohotovostí, máte za sebou desítky odběrů krve, natočené EKG, vyšetření štítné žlázy, magnetickou rezonanci mozku a návštěvu neurologie. Sedíte v ordinaci, celí se třesete vyčerpáním a čekáte, co vám lékař řekne.

On se podívá do papírů, usměje se a pronese: "Máte výsledky jako z učebnice. Srdce jako zvon, krev v naprostém pořádku. Jste zdravá jako rybička, to máte jenom ze stresu. Běžte domů a odpočiňte si."

Místo obrovské úlevy se ale dostaví šok, vztek a ještě hlubší propad do zoufalství.

V duchu si říkáte: "Jak v pořádku?! Vždyť já sotva stojím na nohou! Jak mi může nic nebýt, když se dusím, padám na zem a mám pocit, že mi v hlavě bouchne céva? Ti doktoři jsou neschopní, určitě něco přehlédli. Musím jít na další vyšetření."

A přesně v téhle chvíli sklapla past. Stáváte se vězněm vlastního těla a vlastní hlavy.

Tělo nelže. Jenže problém není v srdci, ale v poplašném systému

Největší zrada panické poruchy a úzkosti spočívá v tom, že vaše tělesné příznaky jsou stoprocentně reálné.

Vy si to nevymýšlíte. Nejste blázni, kteří by si simulovali dušnost nebo bušení srdce pro pozornost.

• To srdce vám v hrudníku bije skutečně jako o závod.

• Ten dech máte reálně zkrácený, protože v křeči používáte jen horní část plic a tělo trpí nedostatkem oxidu uhličitého.

• Ty křeče a brnění v rukou vznikají skutečně z důvodu vazokonstrikce – zúžení cév pod vlivem masivní dávky adrenalinu.

• To motání hlavy a pocit, že se propadáte do měkké gumy, je přímý následek hyperventilace a chronického přetížení nervové soustavy.

Jenže hypochondrie funguje jako zvrácený zvětšovací objektiv.

Ve chvíli, kdy začnete své tělo neustále skenovat a hlídat, mozek začne vnímat běžné fyziologické procesy jako smrtelné ohrožení. Stačí, aby srdce jednou přeskočilo (což se děje každému člověku denně), a váš mozek vyšle signál: "Pozor, srdeční zástava!" Okamžitě vyplaví adrenalin, srdce začne bít ještě rychleji, a vy získáte falešný důkaz, že jste měli pravdu.

Je to dokonalý bludný kruh: strach z příznaku vyvolá ještě silnější příznak.

Droga zvaná "ujištění"

Proč vám nepomůže ani desáté vyšetření u lékaře, ani sté ujištění od partnera, že neumíráte?

Protože hledání ujištění funguje u hypochondrie úplně stejně jako tvrdá droga. Když vám doktor řekne, že jste v pořádku, pocítíte okamžitou úlevu. Jenže ta vydrží hodinu, možná den.

Jakmile pomine první dávka klidu, mozek zvyklý na poplach začne znovu pochybovat: "A udělal to EKG pořádně? Co když se ten nádor objevil až tento týden? Proč mě píchá v levém boku?" A kolotoč se roztočí nanovo. Noční pročítání diskusí, zkoumání vlastního těla před zrcadlem a další panický záchvat u lékaře v čekárně.

Hledáním diagnóz své nemoci neléčíte. Krmíte tím bestii jménem úzkost. Každým vygoogleným příznakem dáváte svému mozku signál, že jste v reálném nebezpečí, a on vám v dobré víře pošle ještě víc paniky, abyste "utekli před smrtí".

Kdy se to zlomí? Když přestanete bojovat s příznaky

Taky jsem tím prošla. Měla jsem šuplíky plné lékařských zpráv, strach z každého nádechu a jistotu, že nepřežiju do rána. Můj svět se scvrknul na strach ze smrti, až jsem v tom neustálém čekání na konec zapomněla žít.

Zlom nepřišel ve chvíli, kdy by mě nějaký lékař konečně "ujistil".

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem v naprostém vyčerpání seděla na zemi a došlo mi: Moje tělo neselhává fyzickou nemocí. Moje tělo zoufale křičí, protože jsem ho dohnala k absolutnímu kolapsu svým životním stylem, potlačováním emocí a rolí holky, která musí všechno zvládnout.

Panická ataka a hypochondrie nejsou nepřátelé, které musíte zničit. Jsou to nouzové brzdy vašeho těla. Když odmítáte zpomalit sami, tělo vás položí na lopatky tím jediným způsobem, který nelze ignorovat – strachem o holý život.

Jak z toho kruhu vystoupit

Pokud chcete přestat umírat strachy, musíte změnit pravidla hry:

1. Absolutní zákaz googlení příznaků. Okamžitě. Žádné lékařské poradny, žádné diskuse, žádné hledání symptomů. Pokaždé, když vezmete do ruky telefon, abyste zjistili, co znamená píchnutí pod žebrem, dobrovolně se podepisujete pod další panický záchvat.

2. Přestaňte bojovat s tělesnými pocity. Až se vám příště rozbuší srdce nebo se vám zatočí hlava, nesnažte se to hystericky zastavit. Sedněte si na pevnou zem, položte ruce na stehna a řekněte svému tělu: "Vím, že je to nepříjemné. Vím, že se bojíš. Je to jen chemie, je to jen falešný poplach. Klidně si buš, já to s tebou vydržím."

3. Přesuňte pozornost od orgánů k duši. Přestaňte se ptát, co je špatně s vaším srdcem, žaludkem nebo mozkem. Začněte se ptát: "Před čím v životě utíkám? V jakém toxickém vztahu zůstávám? Proč neumím říct NE? Kdy jsem naposledy dělala něco jen pro sebe?"

Nejste nevyléčitelně nemocní. Vaše tělo je neuvěřitelně silné a zdravé – tak silné, že dokáže vytvořit takhle masivní vlnu energie, aby vás ochránilo.

Jen je potřeba sundat prst z toho poplašného tlačítka. A to se nestane v ordinacích dalších specialistů, ale v momentě, kdy se konečně odvážíte podívat do svého nitra a začnete žít život, ze kterého vaše tělo nebude muset utíkat v panice.

S úctou,

Petra