Chodím stále na terapie? A o čem vlastně jsou, když už nemám záchvaty?

Odpověď je jednoduchá: Ano, stále chodím.
Ale to, jak moje terapie vypadají dnes, se od těch z počátku liší jako den a noc. Dnes už totiž není mou prioritou řešit samotnou úzkost nebo strach z toho, že omdlím na ulici. To hlavní téma se posunulo úplně jinam. Dnes řešíme úzkostný vzorec myšlení, celkové směřování v životě, nastavování hranic a udržení vlastní sebehodnoty.
Terapie už pro mě není hasicím přístrojem, ale kompasem a zrcadlem.

Úzkost a její tichý jed: Pochybnosti o vlastním úsudku

Spousta lidí si myslí, že úzkost je jen o fyzických příznacích – zrychleném tepu, motání hlavy nebo pocitu na omdlení. Jenže úzkost funguje i mnohem nenápadněji a zákeřněji. Přináší se sebou neustálé pochybnosti.
Zpochybňuje váš vlastní úsudek, vaše rozhodnutí i to, kam v životě kráčíte. V hlavě vám neustále běží tiše vrtající otázky:

• "Dělám správné kroky?"
  
• "Neříkám to moc tvrdě? Nereaguju přehnaně?"
  
• "Co když je chyba opravdu ve mně a můj pocit je úplně mimo?"
  

Když si projdete panickou poruchou a dlouho žijete v pocitu, že vaše tělo i mysl selhávají, snadno ztratíte důvěru sami v sebe. A toho pak velmi snadno využívají lidé kolem vás, ale i vaše vlastní pochybnosti při velkých životních rozhodnutích. V momentě, kdy se dostanete do střetu s někým, kdo s vámi manipuluje, nebo když stojí před novou životní výzvou, úzkostný vzorec vám okamžitě našeptá, že vy jste ti špatní, neschopní, "nestabilní" nebo nevystupuj z té komfortní zóny.

Začarovaný kruh ustupování "pro klid"

S tím úzce souvisí i věc, do které jsem v životě spadala až příliš často: ustupování kvůli klidu.
Pro člověka s úzkostnou minulostí je vnitřní klid a absence stresu nesmírně vzácná komodita. Stres je pro naše tělo spouštěč, a tak se mu podvědomě snažíme vyhnout za každou cenu. Kolikrát jsem raději sklopila hlavu, ustoupila, zahodila svoje vlastní plány nebo překousla neúctu jen proto, aby hádka neeskalovala a byl klid? Mnohokrát. Říkala jsem si, že mi ten klid za to stojí.
Jenže to byl obrovský omyl a začarovaný kruh:

1. Uvolníte prostor a ustoupíte, abyste se nestresovali z konfliktu nebo nejistoty.
   
2. Druhá strana si zvykne, že vaše hranice neexistují – a vy sami se vzdalujete od toho, co v životě opravdu chcete.
   
3. Vy v sobě dusíte nespravedlnost, což ve výsledku vyvolává ještě větší vnitřní stres a pochybnosti o vlastní hodnote.
   

Místo skutečného klidu si tak kupujete jen dočasné ticho, které vás vnitřně pomalu ničí a brzdí v osobním růstu.

Kompas pro životní směr a osobní vizi

Terapie dnes zdaleka není jen o vztazích nebo řešení konfliktů. Je to o celkovém směřování v životě.
Když se zbavíte akutní úzkosti, najednou se před vámi otevře obrovský prostor a otázka: "Co teď? Kam vlastně chci jít?"Po letech, kdy vaše hlavní energie padla na přežití a zvládnutí paniky, je potřeba znovu objevit své vize, sny a cíle.
Na terapii dnes rozebíráme:

• Pracovní a osobní projekty: Zda jdu cestou, která mě naplňuje, nebo jen dělám věci ze setrvačnosti a ze strachu ze změny.
  
• Překonávání komfortní zóny: Jak dělat velké životní kroky bez toho, aby mě starý úzkostný vzorec zablokoval.
  
• Osobitou autenticitu: Jak žít život podle vlastních pravidel, a ne podle očekávání okolí.
  

Udržet stabilitu v běžném životě je práce

Dostat se z nejhoršího a zastavit panické záchvaty je obrovský milník. Ale udržet si stabilitu v běžném fungování, práci i vztazích je nesmírně důležitá a dlouhodobá práce.
Život se totiž nezastaví jen proto, že jste se "uzdravili". Přicházejí nové výzvy, změny, tlak na výkon, nečekané situace i lidé, kteří zkouší, kam až mohou zajít. A vrátit se ke starým vzorcům chování – k tomu, že raději mlčíte, ustoupíte, pochybujete o svém směřování a necháte si líbit cokoliv – je tak snadné.
Terapie je pro mě dnes bezpečný přístav, kde si můžu své myšlenky, vize a prožitky zkontrolovat s někým, kdo stojí vně mého života a drží mi nadhled.

Potřebujeme někoho, kdo nám přilije oheň do žil

Někdy totiž člověk prostě potřebuje slyšitelnou, upřímnou a nekompromisní zpětnou vazbu. Někoho, kdo vás ujistí, že jdete správnou cestou, nebo vás naopak zdravě kopne do zadku, když utíkáte ze své vlastní cesty a zase o sobě zbytečně pochybujete.
Je lidské, že se občas rozkolísáme. Jsme jen lidé, nejsme roboti. Přijdou dny, kdy jsme unavení, zranitelní a začneme si říkat, jestli to všechno má smysl. A přesně v těch chvílích je terapeut tím člověkem, který vás motivuje, přilije vám oheň do žil a připomene vám, kým jste, čím vším jste si už prošli a jak obrovský kus cesty máte za sebou.
Připomene vám, že vaše pocity jsou legitimní. Že vaše vize mají hodnotu. Že máte právo říct NE věcem, které vás ničí, a říct jasné ANO tomu, co vás posouvá vpřed.

Terapie není slabost, je to péče o sebe

Dřív pro mě byla terapie záchrannou brzdou v krizi. Dnes je to pro mě forma mentální hygieny, osobního rozvoje a posilování svého já. Učím se věřit svému vlastnímu úsudku, stát si za svými sny a nenechat si namluvit, že moje citlivost je chyba.
Chodit na terapii v době, kdy už vám není nejhůř, není známka toho, že jste se nepohnuli z místa. Naopak. Je to důkaz toho, že si sami sebe vážíte natolik, že chcete žít nejen bez záchvatů, ale i ve svobodě, úctě, vnitřním klidu a s jasným vědomím, kam v životě směřujete.

A já z celého srdce děkuji svým průvodcům. Protože za ty roky jsem neměla jen jednu terapeutku. Pár jich už bylo, protože v každém období života jsem potřebovala něco jiného. A vše mi něco dalo. Mám ráda pestrost a ráda se na svou mysl a život dívám z různých perspektiv. Proto vnímat pohled více lidí je pro mě důležitý. Každý terapeut je osobitý. A je úplně jedno jestli je to psycholog, terapeut nebo kouč. Je to o té energii, kterou mezi sebou máte. O té důvěře. O tom, že je možná tím jediným člověkem, který ví celou pravdu o vás a rozplétá s vámi ty nitky, které za ty roky někdy ztratily směr. 

Takže všem vřele doporučuji, ať na sobě pracují. Hlavně těm, co nepracují a měli by. Nezapomeňte na to, že nikdy nemáte hotovo. Pak teprve se můžete stát tou nejlepší verzí sebe sama, i když nedokonalou, ale za všech okolností autentickou. 

S úctou,

Petra