Chceš se zbavit panických atak? Fajn. Ale jsi připravený ztratit to, co jsi roky budoval?

Pravidelně za mnou chodí lidé s očima plnýma zoufalství. Klepou se jim ruce, popisují mi ten paralyzující strach, stažený krk, bušení srdce a pocit, že každou chvíli umřou nebo se zblázní. A pak položí tu zásadní otázku:

"Prosím tě, jak jsi to dokázala? Co mám přesně udělat, abych se z toho dostal?"
Čekají zázračnou dechovou techniku. Čekají tip na čaj z meduňky, doporučení na aplikaci nebo kontakt na léčitele, který mávne rukou a vymaže jejich úzkosti jako mávnutím kouzelného proutku.
Moje odpověď je ale pokaždé stejná, tvrdá a bez servítek:
"Jsi připravený změnit svůj život? Jsi připravený ztratit i to, co jsi celé roky pracně budoval? Jsi připravený vystoupit ze své nalajnované cesty? Pokud ano, máš šanci se uzdravit. Pokud ne, nevyléčíš se. Jdi k doktorovi pro prášky a zůstaň přesně tam, kde jsi."

Vytřeštěné oči a univerzální výmluva: "To přece nejde"

V tu chvíli na mě většina lidí vytřeští oči. Nastane ticho a hned vzápětí slyším to známé: "Ale to přece nejde! Nemůžu změnit práci, máme hypotéku. Nemůžu odejít ze vztahu, co by řekla rodina? Nemůžu říct ne, všichni na mě spoléhají."
Víte, kolik lidí už mi řeklo, že to nejde? Desítky.
A moje reakce je dnes už nekompromisní: Pokud to podle tebe nejde, jdi si pro léky a víc to se mnou neřeš. Já s tebou nebudu ztrácet svůj čas.
Zní to drsně? Možná. Ale je to ta největší laskavost, jakou jim můžu dát. Nehodlám někoho hodiny hladit po zádech a foukat mu na bolístky, když dotyčný odmítá vytáhnout ruku z ohně, ve kterém si ji dobrovolně pálí.

Připadám vám příliš tvrdá?

Zdá se vám, že přeháním? Říkáte si: "Ta je nějaká moc drsná, to přece nemůže fungovat. Já přece žádný takový pocit nemám, nežiju jinak, než uvnitř chci, v mém životě je všechno v pohodě, jen mě z ničeho nic přepadla panika!"
Vážně?
Tak já vám něco poradím: vypněte na chvíli tu svoji debilní hlavu.
Vypněte ten neustálý racionální šrotovník plný logických výmluv, strachů, společenských pouček a kalkulací. Ztište se a na chvíli se ponořte hluboko do své duše. Přestaňte si lhát. Právě tam – v tom tichu pod všemi maskami a povinnostmi – najdete všechny odpovědi. Duše totiž moc dobře ví, kde se zrazujete a kde už měsíce nebo roky křičíte o pomoc.

Ten, kdo uvnitř řve a hází vámi o zem, jste vy

Uvědomte si jednu zásadní věc: to, co uvnitř vás křičí a projevuje se všemi těmi záchvaty, třesem a dušením, jste vy sami.
Není to žádná cizí entita, žádný virus zvenčí, co vás náhodou nakazil. Jste to vy. Vaše vlastní potlačené já, které už nemůže dál snášet ten teror, v němž ho držíte. A pokud tohle nepochopíte, tak se z toho nikdy v životě nedostanete.
Vyserte se už konečně na ten věčný výkon.
Vyserte se na to neustálé dokazování si něčeho sobě i ostatním. Kdo řekl, že musíte všechno zvládnout na sto procent? Pro koho pořád hrajete to divadlo dokonalosti a nezlomnosti?
Dostaňte se konečně do sebe. Přestaňte utíkat k dalším úkolům, projektům a cizím očekáváním. Stoupněte si v plné, syrové pravdě sami k sobě – i se svým strachem, i se svou únavou, i se svým selháním. Teprve tam začíná uzdravení.

Panika není náhodný blesk z čistého nebe

Panická ataka a úzkost nejsou příčina. Jsou to brutální kontrolky na palubní desce vašeho těla. Je to vaše nitro, které bije na poplach: Takhle už dál žít nemůžeš! Dusíš se! Popíráš sám sebe!
Pokud se chcete uzdravit, ale zároveň odmítáte cokoliv změnit, děláte přesně tohle: v autě vám bliká červená kontrolka přehřátého motoru, zpod kapoty se valí dým, ale vy vezmete černou lepicí pásku, kontrolku přelepíte, šlápnete na plyn a divíte se, že vám za pět kilometrů motor vybuchne.
Tou lepicí páskou jsou v tomhle případě antidepresiva a sedativa, když je berete jen proto, abyste v tom starém toxickém nastavení ještě chvíli vydrželi. Pokud hledáte kompromisy na úkor sebe samých, pokud dál ustupujete, zavíráte oči před lží a jedete v kolejích, které vás ničí, žádný trvalý klid nečekejte.

Neznamená to spálit všechny mosty za pět minut

Aby bylo jasno – neříkám, že musíte ze dne na den sbalit kufr, dát výpověď, opustit rodinu a odstěhovat se do lesa. Není to o tom hned všechno hystericky zahodit.
Je to o vnitřní připravenosti pustit cokoliv, co už s vámi není v souladu.
Všichni se vyvíjíme. Je to přirozený zákon života. To, co vám dokonale vyhovovalo před deseti lety, před pěti lety nebo dokonce před rokem, vám dnes už nemusí stačit. Může vás to svazovat. Může vás to pomalu a tiše dusit.
Vztah, který dřív dával smysl, už dnes může být jen prázdnou skořápkou plnou odcizení. Práce, která vás těšila, se mohla proměnit ve vyčerpávající vězení. Životní role, kterou jste léta vzorně hráli pro potěšení okolí, vám může být těsná jako boty o dvě čísla menší.
A pokud v tom zůstáváte jen ze strachu ze změn nebo ze zvyku, platíte za to svým zdravím.

Ztráta jako součást uzdravení

Skutečné uzdravení z panické poruchy není zadarmo. Je to tvrdý obchod: výměna vašeho starého, pohodlného, ale falešného života za vnitřní klid a svobodu.
Budete muset možná ztratit uznání lidí, kterým vyhovovalo, když jste skákali, jak pískali.
Možná budete muset ztratit vztahy, které stály jen na tom, že jste drželi pusu a krok.
Možná budete muset opustit pozici, status nebo věci, které jste léta budovali, ale uvnitř jste u toho pomalu umírali.
Bojíte se toho? Je to normální. Strach ze ztráty je lidský.
Ale položte si jednu upřímnou otázku: stojí vám ten dosavadní život za to, abyste se každé ráno budili se staženým hrdlem a strachem ze smrti?
Pokud ne, začněte konat. Vystupte z těch nalajnovaných kolejí. Přenastavte si hranice, přestaňte podávat výkony pro potlesk druhých a začněte žít v souladu se svým srdcem. Ta cesta sice bolí a vyžaduje obrovskou odvahu, ale na jejím konci je něco, co se nedá koupit za žádné peníze na světě – svoboda a skutečný život bez paniky.

S úctou,

Petra