Byla bych tam, kde jsem teď, kdybych neměla úzkosti?

To je otázka, která mi v hlavě vyskakuje poměrně často. Kdyby před lety nepřišel ten zlom, kdyby se mé tělo a mysl nevzbouřily... kde bych dneska byla? Jaký by byl můj život?

Když nad tím přemýšlením strávím chvíli v tichu, odpověď je překvapivě jasná a děsivá: Nejspíš bych byla v márnici. Nebo naprosto odpojená od sebe sama, jako prázdná schránka bez duše.
Dnes už vím, že úzkosti nebyly můj nepřítel, který mě přišel zničit. Byla to ta nejtvrdší, ale zároveň nejschopnější záchranná brzda, jakou moje tělo mohlo zatáhnout.

Život na plný plyn a touha dokázat nemožné

Předtím, než to celé prasklo, jsem jela na čistý výkon. Byla jsem neřízená střela poháněná spalující touhou po úspěchu. Chtěla jsem všem – a ze všeho nejvíce sama sobě – dokázat, že na to mám. Že zvládnu cokoliv, co si usmyslím. Že neexistují hranice, které bych nepokořila.
Upletla jsem si na sebe obrovský bič. Nekompromisní bič perfekcionismu a neustálého tlaku na výsledky.

• Neuměla jsem zastavit.
  
• Neuměla jsem zpomalit.
  
• A ze všeho nejméně jsem neuměla vnímat svoje vlastní pocity.
  

Můj život byl v té době čistě materialistický. Měla jsem jasně nalajnovaný scénář toho, co znamená "být šťastná": musím se dokonale zabezpečit, musím pracovat na maximum, musím budovat, zařizovat, mít všechno pod kontrolou a postavit dům. Žila jsem v iluzi, že až zaškrtnu všechny položky na tomhle seznamu úspěchu, dostaví se ten pocit: "Tak a teď jsem šťastná."
A víte, co bylo nejhorší? Já jsem toho všeho dosáhla.
Splnila jsem si všechno, co jsem si předsevzala. Měla jsem práci, dům, výsledky, stabilitu. Jenže to zaslíbené štěstí nepřišlo. Místo něj dorazila jen obrovská, hluboká a chladná prázdnota. Seděla jsem uprostřed všeho, co jsem si vybudovala, a uvnitř jsem necítila vůbec nic.

Den, kdy se domeček z karet sesypal

A pak přišly úzkosti a panická porucha. A během jediného dne mě naprosto demontovaly.
Všechno, co pro mě do té doby mělo obrovskou váhu, ztratilo během sekundy jakýkoliv význam. Dům? Práce? Úspěch? Kariéra? Peníze? Nic z toho nedávalo smysl. Byla to jen dekorace na scéně, kde se najednou hrálo o holé přežití.
Chtěla jsem jediné: být zdravá a přežít.
Vzpírala jsem se tomu. Chtěla jsem si vzít nějakou zázračnou pilulku, stisknout knoflík a to peklo okamžitě zastavit. Chtěla jsem se vrátit k té "silné a výkonné" verzi sebe sama. Jenže žádné tlačítko RESET neexistovalo. Nefungovalo to. Tělo řeklo jasné: Už ani krok.

Pády ega a zrození v meziprostoru

Předtím moje ego řídilo celý můj svět. Byl to ten hlas, který křičel, že musím fungovat, musím vydržet, musím vyhrát. A najednou? Ego bylo pryč. Byla jsem tak slabá, vyčerpaná a rozbitá, že i obyčejné vstávání z postele pro mě představovalo nadlidský, téměř nepřekonatelný výkon.
Spadla jsem z té vysoké věže výkonu do úplného nevědomí, do zvláštního meziprostoru. Vůbec jsem nevěděla, kým jsem.

• Když nejsem ta úspěšná, co všechno zvládne... kdo vlastně jsem?
  
• Co chci?
  
• Po čem v hloubi duše toužím?
  
• Vnímám se vůbec? Cítím, co moje tělo a duše doopravdy potřebují?
  

Byla to bezmoc, ale zároveň to byl začátek mého nového zrození. Musela jsem se naučit dívat se do sebe. Začala jsem se poznávat úplně od nuly, jako bych potkala cizího člověka, kterého musím teprve objevit.

Cesta zpátky k sobě

Trvalo to. Nebyla to cesta ze dne na den. Kousek po kousku, přes ticho přírody, přes stránky knih, přes hluboké rozhovory a přes obyčejné vnímání vlastního dechu jsem začala nacházet cestu zpátky k sobě.
Učila jsem se vnímat, jak chutná vzduch v lese. Učila jsem se naslouchat tělu, když říká "jsem unavená", a nemít výčitky, když si jdu lehnout. Učila jsem se, že moje hodnota nespočívá v tom, co všechno za den stihnu a vybuduju, ale v tom, kým jsem, když všechno utichne.

Žít v autentičnosti ve světě, který jede na výkon

Dnes už vím, že jsem na správné cestě. Jenže to neznamená, že je to vždycky snadné.
Někdy se mi v dnešním světě špatně žije. Kolem mě je totiž stále ten šílený tlak na výkon, rychlost a potřeba mít dokonale zvládnutou fasádu. A já se mezitím učím žít ve své nejzranitelnější podobě. Ve své plné autentičnosti, bez masek a bez brnění.
A řeknu vám upřímně – připadám si tu občas trochu jako exot.
Mám pocit, že dnes konečně vyznávám ty správné hodnoty. Že stavím na prvním místě lidství, vnitřní klid, laskavost a opravdovost. Jenže neustále narážím na to, že tyto hodnoty do dnešní doby jako by vůben nepatřily. A tak mi někdy dělá problém si v té záplavě tlaku vnitřně srovnat a neustále si připomínat, že takhle, jak jsem, je to v pořádku.
Když chodím světem s otevřenýma očima, dívám se na osudy lidí kolem sebe. Vidím, jak žijí v místech a vztazích, kde vlastně být nechtějí. Vidím, jak dělají věci, které je vnitřně ničí. A v mé duši se zvedá obrovská vlna touhy křičet na ně:

"A dost! Tohle přece nemůžeš! Musíš z toho vystoupit, nebo tě to úplně semele!"

Chci je varovat, protože já sama jsem to zažila. Vím až moc dobře, jak zdrcující to může být, když člověk neposlechne sám sebe a dojde až na hranici svých sil. Mám v sobě neuvěřitelnou potřebu je všechny zachránit a ušetřit té bolesti.
Jenže pak přijde to nejtěžší procitnutí: Já nemohu nikoho zachránit.
Každý si tím svým bodem zlomu, svým přerodem a poznáním musí projít sám. Nemohu nikomu dát svou zkušenost, dokud na ni sám není připravený.

Jsem tam, kde mám být

A tak si tak bloumám tímhle světem s tiše blikající nadějí v srdci, že cesta, po které jdu, je správná. I když na ní pořád dostávám klacky pod nohy a i když si občas připadám jiná.
Vracím se tedy k té původní otázce: Byla bych tam, kde jsem teď, kdybych neměla úzkosti?
Nebyla. Ještě stále bych běžela ten šílený závod, ze kterého se nedá seskočit, dokud člověka nezradí zdraví. Úzkost mi vzala moji starou iluzi o dokonalém výkonu, ale dala mi něco nesrovnatelně cennějšího – mě samotnou.
Dnes už nestavím svou hodnotu na tom, co předvedu okolí. Už nečerpám sílu z ega, ale z vnitřního klidu, z vědomí vlastních hranic a z pokory k životu. A i když je to někdy těžké a učím se v tomto světě chodit znovu a jinak, jsem za tu lekci vděčná. Protože díky ní dnes už jen nepřežívám – dnes doopravdy žiju. A co na mě v budoucnu čeká? To se nechám překvapit, protože stále věřím v to, že dobro zvítězí nad zlem. 

A co vy? Zažili jste ve svém životě moment, kdy vás vlastní tělo nebo mysl zastavily až na hraně sil? Měli jste někdy pocit, že v dnešním světě výkonu nezapadáte? 

S úctou,

Petra